Kořistní tanky slovem
Německá armáda využívala ukořistěnou nepřátelskou techniku na obou frontách a ve všech fázích války a to samozřejmě nejenom tanky. Největší a nejvýznamnější kořistí, získanou navíc bez boje a ztrát, byly konfiskované československé tanky LT vz.
Rovněž po vypuknutí války se Němcům během bleskových tažení dařilo zajímat fungující nepřátelskou techniku v relativně velkých počtech. V západní Evropě díky kapitulacím armád celých států a v Rusku díky obrovským vzdávajícím se obklíčeným kotlům.
Tyto tzv. Beute Panzerkampfwagen (Beute = kořist) byly shromažďovány k prohlídce německými techniky, kteří poté rozhodli o jejich osudu. Stroje, u kterých bylo rozhodnuto o přímém užití, byly, pokud to bylo možné, převezeny zpět do svých mateřských výrobních továren. Zde na nich byly provedeny potřebné úpravy (případně i opravy), změněn maskovací nátěr a výsostné znaky a posléze byly stroje zapojeny do služby. Mezi nejčastěji prováděné úpravy patřilo vybavování kořistních tanků německými radiostanicemi a osazování vlastními velitelskými kupolemi.
V německé armádě existovaly jednotky vyzbrojené výlučně kořistní technikou, například 7. horská divize Waffen SS Princ Eugen, která operovala v oblasti Balkánu. Jako hojný uživatel zajatých strojů se proslavily i Deutsche Afrikakorps, v jejichž výzbroji podle záznamů někdy nepřátelská technika převažovala nad německou.
Nicméně nejběžnější praxí byla konverze ukořistěných tanků na nosiče různých zbraní i na podpůrná vozidla všeho druhu. Vzhledem k velkým počtům zajaté techniky v počátečních fázích války bylo možné a účelné takové sériové přestavování provádět. Zajaté stroje byly kombinovány s německou i jinou kořistní technikou. I když takovéto přestavby s sebou samozřejmě nesly neoddiskutovatelné náklady, stále byly mnohem levnější než výroba vlastní nové techniky.
Stroje nevyhovující německým požadavkům byly využívány alespoň pro „policejní“ službu na okupovaných územích nebo jako tréninkové stroje pro nové posádky, jako tahače nákladů, případně i jako cvičné terče při střelbách. Některé byly také přenechány německým spojencům: Rumunům, Slovákům apod.
Pro ukořistěnou techniku v německých službách byl zaveden zvláštní systém značení. Technika byla podle druhu členěna do 7 skupin (tanky, obrněné automobily, samohybná děla, polopásová vozidla atd.) a každá skupina dostala své sériové číslo. Za jménem stroje tedy bylo uvedeno číslo podle tohoto systému a ještě písmeno, které označovalo předchozího uživatele stroje, nikoliv výrobce (r = Russland, a = Amerika, p = Polen atd.). Například tank T-34 v německých službách dostal podle této logiky označení Panzerkampfwagen T-34 747(r).
Doslova žně přinesl Wehrmachtu pád Francie roku 1940. Zde ukořistěné tanky a jiné stroje se počítaly na stovky. Byly to lehké a třední tanky Renault R-35, R-39 či R-40, Somua S-35, Hotchkiss H-35, H-
Kořistní technika z Francie byla rovněž v nebývalém množství využita k již zmíněným přestavbám na samohybná děla, stíhače tanků i jiné specializované stroje. Jejich velká část se potom stala výzbrojí nově zformovaného mamutího útvaru Schnelle Brigade West.
Ve Francii však Němcům padlo do rukou také množství britské techniky, kterou za sebou musely zanechat narychlo evakuované expediční sbory. Sbírku britské techniky si potom Wehrmacht ještě doplnil během bojů v severní Africe. Kromě různých lehkých tanků, šlo zejména o stroje Crusader, Valentine a Matilda.
V severní Africe Němci ukořistili také menší množství americké bojové techniky, zejména lehké tanky M3 Stuart či střední taky M3 General Lee. Po vylodění spojenců v Normandii roku 1944 potom do Německých rukou padlo ještě množství dalších amerických strojů, zejména střední tanky M4 Sherman. Nové označení posledně jmenovaného tanku znělo PzKpfw M4 748 (a).
Zcela specifickým prostředím pro kořistní techniku se stala východní fronta. V prvních měsících operace Barbarossa padlo německé armádě do rukou obrovské množství všemožné ruské techniky. Zejména potom lehké tanky T-26, T-40 či BT-2. Rovněž značný počet středních T-
Ukořistěné ruské tanky tak byly velmi často využívány k plnění jiných úkolů než pro které byly jako tanky určeny. Sloužily jako základ různých přestaveb, jako nákladní tahače či vyprošťovací vozidla.
Nejslavnějším a ve své době i největším konkurentem německých tanků, a tedy logicky i velmi ceněnou kořistí, byl bezesporu sovětský T-34. Šlo o nejvyspělejší tank své doby, který v roce 1941 neměl konkurenci v žádné jiné armádě a znamenal pro Němce velmi nepříjemné překvapení.
Německá armáda i během západních bleskových tažení narážela na kvalitativně srovnatelné nepřátelské tanky, ovšem nikdy ne v takovém množství, jež by mohlo ohrozit postupující německé pancéřové jednotky. Východní fronta a tanky T-34, KV-
Za další úspěšný postup tankových armád na východní frontě i navzdory této skutečnosti vděčí Němci vládě nad vzdušným prostorem a zejména potom větším zkušenostem svých posádek a vyspělé taktice tankového boje. Přesto bylo od prvních hromadnějších střetů s T-34 jasno, že Německo začalo poprvé ve válce ztrácet vládu na tankových bojištích.
T-34 nebyl v žádném případě technicky perfektním strojem. Podle pamětníků si například řidič při řazení rychlostních stupňů musel někdy pomáhat kladivem. Jeho kvalitativní převaha nad německými stroji spočívala spíše v pasivních prvcích a to zejména v geniálně jednoduchém prvku skloněného pancíře. Tank T-34 měl skloněný nejen čelní pancíř ale i všechny ostatní včetně stěn věže. V podstatě jedinou plochou, na kterou mohly německé střely dopadnout kolmo byly boky podvozku. Ty ovšem měly, narozdíl od německých tanků, velká pojezdová kola, která působila jako dodatečné pancéřování a bránila proniknutí střel do vozu.
Německé tanky byly v časech prvních střetnutí s T-34 vyzbrojeny bez výjimky kanony s krátkou hlavní a relativně nízkou úsťovou rychlostí střel, které nebyly schopny sloněný pancíř protivníka probít jinak než ze sebevražedné vzdálenosti.
První ukořistěné „čtyřiatřicítky“ se v německé armádě objevily již v létě 1941. Posádky kořistních tanků opatřovaly své stroje výraznými trámovými kříži nebo i hákovými kříži aby zviditelnily jejich příslušnost k německé armádě. Občasné problémy s rozpoznáváním však i přesto přetrvávaly protože většina střelců byla zvykla orientovat se na bojišti podle siluet strojů a ne podle výsostných znaků.
Na poklopy věží potom posádky kreslily velmi výrazné hákové kříže kvůli Luftwaffe. To, že si Němci získaných T-34 velmi cenily dokládá i fakt, že je opravovaly a udržovaly pro dlouhodobé užívání (koneckonců sehnat na ruském bojišti náhradní díly na T-34 nebyl vůbec problém). Věže z neopravitelných tanků potom byly používány alespoň do statických opevnění nebo montovány na obrněné vlaky.
Většina tanků T-34 ukořistěných Němci byly typu T-34/76 tedy vyzbrojené kanonem ráže